9.11.2018 - 5.1.2019 djav azodnem Jimena Mendoza Aleksandra Vajd

9.11.2018
5.1.2019
djav azodnem

Jimena popisuje svou představu, Saša ji opisuje nastavením střepu na fotopapíru. Saša krájí hlínu pro nový objekt, Jimena skládá ustálený papír. Saša se směje, Jimena se na ni dívá a usmívá se. Včera bylo tepleji, ale dnes je taky hezky. Jimena vybírá barvu, Saša hněte do hlíny pigment. Saša přemýšlí, Jimena si lehla. Saša překládá hlínu, Jimena teď taky. Jimena natírá střep modře, Saša taky… Co kdybychom odteďka dělaly všechno spolu a stejně? Umírníme konkurenční rozmanitost uměleckých druhů do nové komunikativní rozmanitosti. Změníme jazyk. Uděláme ze závislosti kvalitu. Ty dvojice věcí, které simultánně vyrobíme, budou moct existovat jen spolu, nikdy je nepůjde rozdělit jako dvojčata, která sice nejsou z jedné matky, takže ani z jedné rodiny, ale z nějakého jiného společenství. Nejsou dokonale stejné jako výrobky, ani dokonalé, ale patří k sobě. Můžeme při té práci vymýšlet druhové rozmanitosti, diverzifikovaná společenství, která byť i krátkodobě zasahují efektivněji než institucionální monstra. Ale taková, která jen nevyplňují mezery stávajícího systému, aby ho podpořila. Musí jich být spousta kromě rodiny, přátel a pracovního nebo školního kolektivu. 

Opisuješ? Opisuju! Já taky. Teď nevím, jak jsi to udělala, takhle? Možná by bylo fajn do škol zavést kolektivní opisování. Dokážeš si představit, jak by to změnilo vztahy i do budoucna? A taky vědění. Bylo by to kolektivní vědění, zmizely by rozdíly mezi takzvaně chytrými a blbými. Nebylo by jasné, kdo opisuje od koho. Měli bychom to na nějakých dětech vyzkoušet. Počkej, já jsem se teď dostala s tím tvarem úplně jinam. Mám to teď vyříznout takto? Změníme školní systém zkoušení a písemek na školy opisování. Myslíš jako ve středověkých klášterech? Ale dneska s internetem to bude úplně jiný. Myslíš, že opisování povede ke společnému sepisování, že budeš mít touhu to udělat jinak, ale ten závazek společné práce ti nedovolí utéct do egocentrismu, uniknout do samolibého mistrovství? A ty máš teď touhu ten tvar udělat jinak? No trochu jo, víc jako stůl. 

Četla jsem včera tu Sarah Sharmu a pořád přemýšlím o těch maskulinních únicích, exitech, jak fungují na všech úrovních, osobní i politické, jak ti pánové strategicky vyklidí pole, když někde udělají bordel, místo toho, aby to uklidili. Myslím, že tu teorii sExitu má ta Kanaďanka pěkně vystavěnou, představuje si feminismus pokaženého stroje, který nemůže odejít ze scény, který se nedá opravit do původního stavu a musí se přeskupit, vymyslet novou funkčnost a novou dynamiku. Únik není řešení. Takže z této planety asi nezvládneme odletět, až se to posere? Musíme teda tady pěkně obracet tu hlínu. Vědělas, že se přišlo na to, že v půdě existuje bakterie, která navozuje pocit štěstí? A že ji teď přidávají i do modelovací hlíny, abychom byly šťastné? Seš šťastná? Ani my nemůžeme uniknout z této umělecké rezidence, musíme tady být pořád spolu a tvořit. Aspoň ta naše práce v klauzuře nebude tak osobní, a přitom bude plná závazků, vztahů a psychologie :–) :–) :–)

Zrcadlení může lehce znamenat něco jiného, a ne tak metaforického jako nastavování zrcadla společnosti. Kdo si myslí, že jsou, ty podržtašky, co drží ta zrcadla. Při troše empatie to zrcadlení může být jako pole, které střídavě posílá podněty odsud sem a zase naopak a vytváří symbiotické objekty. No jo, ale my jsme jen dvě. Jak by se to změnilo, kdyby nás bylo šedesát? No jen by se to víc odráželo a blyštilo. Zrcadlení v ženském pojetí znamená jistě něco výrazně jiného než v mužském, a ještě něco zcela jiného než mezi mužem a ženou. To jsou ale starý soudy pro starou dobu. Doufám, že u té mladší generace se tato polarita otupí. Ty věci, které vznikají v tom našem zrcadlení, jsou na sobě závislé už na úrovni představ, materiálu a techniky – nemůžeš přemýšlet o podobě papíru, aniž bys věděla, jak bude vypadat keramika, musíš vědět, jak uchytit ten papír, a na tom je zase závislý ten tvar té keramiky – není to jednostranná závislost, ale interdependence na úrovni materiálu, techniky, barvy, tvaru, psychologie, myšlení. Ale taky času a místa a světla, fotogramy jsou osvíceny stejně dlouho a jedním místním zdrojem, proto jsou stíny rozdílné. Tím, že ty věci žijí spolu, nejsou stejné, ale doplňují se a reagují jedna na druhou, nevymezují se proti sobě. To je teda etický blábol. No ale je to tak. Hahaha. Hahahaha.

Jimena describes her idea, Saša paraphrases it by moving a shard on photo paper. Saša cuts clay for the new object, Jimena folds fixed paper. Saša laughs, Jimena looks at her, smiling. Yesterday it was warmer, but today’s fine, too. Jimena picks color, Saša kneads pigment into clay. Saša is thinking, Jimena has lied down. Saša folds clay, and so does Jimena. Jimena paints a shard blue, and so does Saša… What if we started doing everything together and the same way? We will transform the competitive diversity of artistic species into new communication diversity. We will change language. We will turn dependence into quality. The pairs of things we will create simultaneously will only be able to exist together; it will never be possible to separate them like twins who are not from the same mother, and thus not even from the same family, but from a different community. They are not perfectly identical as products, nor are they perfect, but they belong together. While working, we can make up diversities of various species, diversified communities which are more effective, even in the short term, than institutional monsters. But they will not merely fill in the gaps of the existing system to support it. There will have to be plenty of them beyond family, friends, work teams and school collectives.

Do you copy me? I do! Me too. How did you do that, like this? Why don’t we introduce collective copying in schools? Can you imagine how it would change relationships in the future? Plus knowledge, too. It would be collective knowledge, the differences between what we call the smart and the stupid would be gone. Nobody would know who is copying off whom. We should test it on some children. Wait, this shape is quite off now. Should I cut it like this now? We will change the school system of oral and written tests into copy schools. You mean like in medieval monasteries? But it will be a whole different thing now with the internet. Do you think that copying will lead to common composing, that you will still feel the desire to do it differently but the obligation of a common job will not let you escape into egocentrism, into self-absorbed artistry? Do you feel the desire to do the shape differently right now? Well sort of, more like a table.

Last night, I read Sarah Sharma and I have to keep thinking about those masculine exits, how they work on all levels, both personal and political, how those gentlemen strategically beat a retreat when they make a mess, instead of cleaning it up. I think that the Canadian has done a good job with her sExit theory, outlining a feminism of the broken machine which cannot leave the scene, cannot be repaired into its original state and must be rearranged, coming up with a new functionality and new dynamic. An exit is not a solution. So we won’t be able to fly off this planet when things get fucked up? We have to roll the clay real well now. Did you know that they found new bacteria in soil that induce a sense of happiness? And that they now add it to modeling clay to make us happy? Are you happy? We, too, can’t exit this art residence, we have to stay here together and create art. At least our work in seclusion will not be so personal and yet it will be imbued with obligation, relationships and psychology :-) :-) :-)

Mirroring can easily mean something else, not as metaphorical as holding a mirror up to the society. Who do they think they are, those underlings, holding those mirrors up. With a little empathy, the mirroring can be like a field, sending impulses to and from, creating symbiotic objects. But there are only two of us. What would change if there were sixty of us? Well, there would be more deflection and glistening. Mirroring from a female perspective must certainly be very different than that from a male perspective; and still something completely different than that between a man and a woman. But those are old judgments for old times. I hope that this polarity will be dulled in the younger generation. The things that emerge within our mirroring depend on each other already on the level of material and technique; you can’t think about the form of the paper without knowing what the ceramic will be like; and you have to know how to grasp the paper which defines the form of the ceramic. It is not codependence but interdependence on the level of material, technique, form, psychology, thinking; as well as time and place and light. The photograms are exposed for the same time and by a single local source; that’s what makes the shadows different. Since those things live together, while not being the same, they complement each other and respond to each other, rather than competing with each other. What ethical ramblings. But that’s how it is. Ha ha ha. Ha ha ha ha.

2012 ©
Webdesign & SEO eStudio