27.8.2014
Legacy

LEGACY

kurátorka Claire Breukel

Greta Alfaro, Rodrigo Dada, Jillian Mayer, Ronald Moran, Emilio Chapela Perez

 

Kantova teorie éry osvícenství popisuje dobu, jež rozvíjí dynamický a individuální způsob myšlení. Lidé se přestali zaobírat výhradně náboženskými myšlenkami na posmrtný život, začali se více zabývat sami sebou a vlastní introspekcí a svůj pozemský život začali považovat za důležitý a hodný zaznamenání.

 

V následujících staletích si lidé nechávali zhotovit umělecká díla, aby vytvořili připomínku svých životů a zajistili si tak, že na ně lidé nezapomenou ani po smrti. Tyto portréty plní nejen roli osobních alegorií, ale i dokumentů, které zaznamenávají často idealizovaný stav věcí. Dalo by se říci, že byly vytvořeny především za účelem zachování sebe sama a jsou tedy nositelem řady očekávání a tužeb (ať už trvalých či nikoli), které se přenášejí na další generace.

 

Jaká jsou však očekávání portrétovaných? Doufají, že další generace lépe porozumí tomu, kým tehdy byli, a poznají tak díky tomu i samy sebe? Nebo jim snad chtějí latentně předat hodnotový systém a pomoci jim pochopit, co to znamená být dobrým občanem? Pravděpodobnější je, že tyto památeční obrazy vznikly z marnivosti portrétovaných, kteří doufali, že je budou další generace obdivovat a zajistí tak jejich uchování pro následující generace. Očekávali a sobecky toužili po tom, aby po nich zůstal odkaz.

 

 

Výstava

 

Výstava nazvaná Legacy (odkaz) zpochybňuje tradiční pojetí uchovávání vzpomínek a nabízí alternativní přístupy k památečním portrétům a jejich uchovávání, často založené na vědomém opomenutí a existenciální odtažitosti.

 

Výstava si jako hlavní médium zvolila film, čímž zdůrazňuje současnou souběžnou tendenci „skutečnosti“ a „fikce“ – všichni hrajeme hlavní roli ve svém vlastním hollywoodském / bollywoodském filmu – a pohrává si s myšlenkou, že jsme všichni autory své vlastní historie, když si zakládáme profily na sociálních sítích a pomocí fotografií a filmů dokumentujeme vlastní život. Tato dokumentace pak žije ve virtuálním prostoru. Jak má mezi masově nahrávanými informacemi vyniknout náš odkaz? Není lepší se nezúčastnit a veškeré upomínkové procesy negovat? A pokud tak učiníme, bude naše existence bezvýznamná?

 

Výstava nabízí pět filmových existenciálních tezí, které proměňují galerijní prostor v konfrontaci se současnou zkušeností.

 

Emilio Chapela Perez v díle „Requiem“ (Rekviem) proměňuje funkci skenování z dvojrozměrného kopírování v dokumentaci v „reálném čase“. Tak jako jiní používají videokameru, zaznamenává Perezův skener s chladnou precizností informace, které má před sebou. Nesetkáme se zde však se subjektivní osobností kameramana – skener jako by s mimozemskou lhostejností absorboval objektivní „pravdu“, jíž je svědkem. Obrovský technologický oblak na obloze je abstraktním a neznámým strážcem našeho informačního odkazu.

 

Jillian Mayer natočila pro své budoucí vnouče videodokument „I Am Your Grandma“ (Jsem tvá babička), jenž má rovněž daleko k sentimentalitě. Mayerová v něm pracuje se záměrně absurdním konstruktem a vytváří tak neosobní a teatrální vzpomínku, která převrací konvenční metody sdílení informací i očekávaný sled životních událostí – její výpověď je pro vnouče sice hrozivá, ale o to zajímavější.

 

Dílo „In the Background“ (V pozadí) Ronalda Morana je fotografická lineární sekvence zachycující hravý životní okamžik. Starší pán sedí vlevo za dvěma staršími ženami usazenými na kanapi. Provokuje malé kotě tyčkou a snaží se je přimět ke hře. Žertík se odehrává, aniž by si toho ženy všimly, a je tak navždy ztracen. Jediný, kdo o něm ví, je kameraman, který jej uchová v situačním dokumentu podtrženém kontrastem moudrých tváří a mladistvé hravosti kotěte a šprýmaře.

 

Pocit, že je něco navždy ztraceno, je přítomen i ve fotografických dioramatech Rodriga Dady nazvaných „Forgetfulness“ (Zapomnění). Každé diorama zachycuje pozadí – vyřazené kabely ve skříni či kavárenský stolek – a nedbale pohozenou pomačkanou portrétní fotografii. Portréty odložené spolu se starými kabely či sloužící jako cár papíru na psaní poznámek trpí špatným zacházením a upadají v zapomnění. Jejich neteční uživatelé k nim nic necítí a chatrné fotografie tak přestávají být nositeli vzpomínek.

 

Dílo „In Ictu Oculi“ Grety Alfaro je situační konstrukce, která předhodí opulentní hostinu divokým dravcům. Během pár minut je stůl obklopen supy, kteří se zuřivě probíjejí ke sváteční tabuli. V lidském kontextu znamená hostina slavností náladu a potěšení, tváří v tvář přírodě však převládne darwinistická teorie. Sváteční prostření brzy podléhá zkáze, jídlo mizí, dravci se nasytí – a scéna je v mžiku prázdná.

 

Umělci

Greta Alfaro, narozena 1977 ve Španělsku, kde žije a pracuje.

Rodrigo Dada, narozen 1987 v Kostarice. Žije a pracuje v El Salvadoru.

Jillian Mayer, narozena 1984, žije a pracuje na Floridě, USA.

Ronald Moran, narozen 1972 v El Salvadoru, kde žije a pracuje.

Emilio Chapela Perez, narozen 1978 v Mexiku. Žije a pracuje v Berlíně, Německo.

 

Kurátorka

Claire Breukel je šéfkurátorkou programu současného umění MARTE Contemporary v muzeu umění MARTE ve středoamerickém San Salvadoru. Dále pracuje na kreativních projektech organizace (RED) zaměřené na boj proti AIDS, je kreativní poradkyní nezávislé veřejné organizace Miami Downtown Development Authority a kurátorkou projektu Unscripted, platformy pro umění ve veřejném prostoru v Bal Harbour Village na Floridě.

 

 

LEGACY

curated by Claire Breukel

Greta Alfaro, Rodrigo Dada, Jillian Mayer, Ronald Moran, Emilio Chapela Perez

 

Kant’s theory of the Enlightenment era describes a time that cultivates a dynamic and individual way of thinking. Instead of being singularly preoccupied with religious thoughts of the afterlife, humankind turned individualistically (and perhaps introspectively) and began to think of their time on earth as important and documentation-worthy.

 

During the centuries that followed, people have commissioned artworks and memorials of themselves in order to commemorate their lives and ensure they are remembered posthumously. These portraits operate not only as personal allegories, but also as documents that communicate an often-idealized state of being. One could argue that these portraits are created primarily for self-preservation and therefore carry a set of expectations or desires (whether lasting or not) in their transmittance to future generations.  

 

What are the expectations of the subject?  Perhaps future generations of onlookers will get a better understanding of who they are, and by extension learn more about themselves.   Or perhaps there is a value system that they can latently convey, improving the understanding of what it means to be a good citizen. It is more likely however that these commemorative images function only to fuel the vanity of the subject in the hopes that they will be admired by future generations, and thus entered in to their minds to be preserved for another generation. The expectation and egoistic desire of the subject is to create a legacy. 

 

 

The exhibition

 

Legacy questions the traditional, manmade notion of commemoration, instead offering alternative approaches to remembering and preserving that also include conscious omission and existential aloofness as its basis.

 

The exhibition uses film as its primary medium to capitalize on contemporary convergences of the “real” and the “fictional”—we are all the lead in our own Hollywood/Bollywood movie— and toys with the notion that we are the authors of our own history as we make social media profiles and take photographs and films to document our lives. This documentation lives in virtual space. In this mass informational upload, how does our legacy stand above the rest?  Is it better not to partake at all and negate commemoration, and if so is our existence meaningless?

 

Legacy puts forward five cinematic existential propositions that transform the gallery space in to confrontation of present experience. 

 

The function of scanning in Emilio Chapela Perez’s “Requiem” is transformed from two-dimensional copying to documenting in “real time”. As one may use a video cam, Perez’s scanner traces the information before it with cold precision. There is no subjective personality of a cameraperson; rather, with an alien-like confrontation, the scanner appears to coldly absorb the objective ‘truth’ it witnesses. This confounds that a giant technological cloud in the sky is the abstract and unknown keeper of our informational legacy.

 

Jillian Mayer prerecords a video document “I am your grandma” for her future grandchild that is also far from sentimental. Instead, Mayer appropriates a purposefully absurdist construct to create an impersonal and theatrical commemoration that overturns conventional methods of sharing information as well as the expected timeline of life’s sequences—a frightening, but more interesting proposition for her grandchild.

 

Ronald Moran’s “In The Background” is a photographic linear time sequence that captures a playful life-moment. An elderly gentleman sits on the left and behind two elderly women perched on a sofa. The man taunts a little kitten with a rod to get it to play.  However, the prank unfolds unbeknownst to the two women and is lost forever. Only the cameraman is in on the joke, and the prank becomes preserved within a situational document that is underscored by the contrast of the wise faces and the youthful playfulness of the kitten and it’s prankster.

 

This notion of being forever lost is carried through Rodrigo Dada’s photographic dioramas “Forgetfulness”.  Each diorama consists of a backdrop—discarded cables in a cupboard and a coffee shop table—with a crumpled portrait photograph casually discarded in the scene. Cast away along with old cables or re-used as a scribbling pad, these portraits are mistreated and abandoned by oblivious onlookers. Unloved and forgotten, the photographs are frail moments that barely hold a memory.

 

Greta Alfaro’s “In Ictu Oculi” is a situational construction that introduces an opulent banquet to the ‘wild’. In minutes the table is surrounded by vultures that become increasingly fervent as they rush in to beat each other to it’s offerings.

Within man’s context the banquet is meant for festivity and enjoyment, however when exposed to nature Darwinian theory prevails. The banquet table setting is quickly ruined, the food gone, and the vultures satiated—and in the blink of an eye, the scene is empty leaving nothing. 

2012 ©
Webdesign & SEO eStudio