15.11.2016
17.12.2016
Aleksandra Vajd

friends of friends are friends

 

„Veškerá plnost existence; […] neustálé dmutí, jež prostupuje dějinami lidstva jako příliv a odliv; […] samotná podstata historie, […] jak tomu bylo v dobách, kdy člověk zápasil s divokou zvěří v lesích a horách, a jak tomu nepochybně bude i v nekonečně vzdálené budoucnosti” – to vše lze nalézt v Šestatřiceti dramatických situacích, jak píše Georges Polti ve vášnivém úvodu ke stejnojmennému dílu z roku 1916.

 

Poltiho výzkum vychází z díla Carla Gozziho, který těchto 36 dramatických situací pojmenoval již v osmnáctém století, a ani Goethe či Schiller jich navzdory urputné snaze nenalezli víc.

 

Podle  Poltiho na tomto čísle není nic mystického či kabalistického. Nejenže pevně věří ve vymezení těchto situací – mnohem překvapivější je, že se shodují se šestatřiceti emocemi, které v životě zakoušíme, a nabízí nám tak neřešitelný problém.

 

V čem pak spočívá význam tohoto zdánlivě restriktivního systému? Současní kritici tvrdí, že vymaže či utlumí veškeré tvůrčí úsilí a udělá z dramatu obor geometrické extrapolace. Pro Poltiho je však fantazie „pouhým kaleidoskopem našich vzpomínek rozvířených náhodou“ a vede tak k „banálním, monotónním výsledkům […] vracejícím se neúprosně ve všech možných kombinacích postrádajících jakoukoli metodu.”

 

Z jeho perspektivy je manuál bezednou studnicí zdrojů. Či chcete-li, podpůrnou strukturou, která libovolnému tvůrci nejenom pomůže přehlédnout pole před ním, ale rovněž nabídne celých 1332 možných základních kombinací, neboť „neexistuje situace, kterou by nešlo zkombinovat s jakoukoli jinou, ba dokonce se třemi, čtyřmi, pěti, šesti a více!“

 

V rámci výstavy friends of friends are friends nám Aleksandra Vajd představuje podobný systém, kde se na první pohled minimalistické, zdánlivě bezchybné geometrické fotogramy, posílené výraznými anilinovými barvami, spojují do párů. Tyto páry, či lépe řečeno situace, nabývají na síle a podněcují naši fantazii, aby si představila veškeré příběhy obsažené v temných polohách, které se stávají středobodem jeviště a náhražkou popisnosti. Modely duševních stavů.

 

Je to v nás!

Drama je v nás,

to my jsme drama.

Hrajeme je s netrpělivostí.

Žene nás k tomu niterná vášeň.

 

Dramaturgie umisťuje každého z protagonistů a antagonistů do vlastního prostředí, kdy jedna ze dvou silně protichůdných barev dominuje celému dílu, a podle toho, co si na začátku vybereme, pak má jedna strana větší sílu a tím pádem větší šanci zvítězit než druhá.“

 

Dalo by se říci, že dvojice je nejen hlavním skloňovaným prvkem v tomto konkrétním souboru děl, ale i stěžejní metodologií Aleksandry Vajd. Ať už se jedná o dlouhodobého partnera, krátkodobého spolupracovníka, pozdního mentora či architekta, kurátora, galeristu či komentátora, její dílo se vždy vyvíjí a točí kolem opozice a napětí, kdy vzniká křehká rovnováha na základě vyjednávání a neustálé výměny mezi dvěma antagonistickými postavami.

 

V rozhovorech s Aleksandrou Vajd se často opakuje sochařská kvalita, kterou si fotografie osvojuje skrze svou materiálnost a metodu prezentace. Umělkyni zajímá okamžik, kdy fotografie, kdysi uvězněná ve dvou rozměrech, dobývá prostor a stává se svým vlastním piedestalem. Autorka si pak klade otázku, co by se stalo, kdyby se fotografie chtěla vrátit zpátky na stěnu – jaký druh podstavce by jí pak dostačoval? Jelikož nás fascinuje výzva vytvořit architekturu, či lépe řečeno jeviště, vydáváme se prozkoumat scénu, která je zároveň pozadím, podstavcem i rámem, uvězněnou v prostoru i logice galerijního prostoru, a zároveň se řídíme pravidly danými samotnými situacemi, které nás vedou k propojování skrze oddělování.

 

Přátelé přátel jsou tedy přátelé. Přemýšlíme, zda se jedná o staré rčení či nastavení soukromí pro sdílení fotografií na Facebooku, a ačkoli bychom tomu rádi věřili, musíme si připustit, že to ve skutečnosti není pravda. Přesto se však jedná o výstižný popis současného pocitu jakési struktury, kterou lze vztáhnout na sociální sítě, profesionální vztahy, a na abstraktnější rovině i na falešný pocit bezpečí spočívající v pohodlném myšlení.

 

Aleksandra Vajd se vrací k základům analogové fotografie a smyslovému prožitku temné komory, potemnělých červených žárovek a vlhkých plastových táců, krotí tvrdošíjné papíry, pečlivě exponuje a jemně ručně vybarvuje situace a uvádí je tak do existence. Tím se obrací sama do sebe, aby restartovala vlastní praxi a zároveň se bez přerušení zabývala otázkami, které jsou středem jejího zájmu.

 

Abstraktní povaha děl nás vede k tomu, abychom se soustředili na proces, materiálnost a techniku. Věnujeme velkorysou pozornost těm nejmenším detailům. Zdánlivě vzdálené, přísné geometrie nám zanedlouho odhalí mnoho stop řemeslné a ruční práce. Kyprý papír pojímá jemné koncentrace pigmentů, ostré obrysy ustupují nepatrným nedokonalostem a měkce rozostřeným okrajům. Situace získává sebedůvěru a osvojují si hravější jazyk.

 

V románu Fuck Seth Price se jedna myšlenková linie točí kolem uměle generovaných abstraktních děl a říká, že jejich krása spočívá ve schopnosti vyhovět estetickému vkusu, být abstraktní a zároveň popisné, a vyřešit tak další dlouhodobý problém dějin umění, protože jim ve výsledku stačí představovat jen samy sebe – proces umělé abstrakce. Představuji si, jak se na nás Seth Price culí, když píše tyto řádky.

 

A tak zatímco Priceův cynický a zčásti si protiřečící vypravěč, úspěšný, avšak poněkud rezignovaný umělec, konstruuje vlastní argumentaci o digitálně vytvářeném abstraktním umění, kterou nemusíme brát až tak vážně, téměř masochistická přesnost, manuálně vytvořená v situacích, poukazuje na to, co dnes znamená pracovat s analogem, kdy s digitálně poskvrněným pohledem očekáváme naprostou dokonalost a univerzální estetiku vznášející se na ploše našich uniformně šedých počítačů. Toto očekávání narušují, či spíše zcela ruší, limity práce s vlastním tělem, související omezení materiálu a vybavení, doprovázené neustálými potěšujícími chybami, kdy přesto usilujeme o maximální přesnost, ne-li dokonalost.

 

„Lopotná snaha obsažená v umělecké tvorbě je sama o sobě dramatickým tématem – stejně nezkrotný, stejně průbojný je i onen jev známý jako život, který bude neustále znervózňovat a porážet ty, kteří se jej budou snažit interpretovat, krystalizovat, devitalizovat.“

 

Fotogramy totiž vykazují stopy vlastního života, procesů, které byly dříve standardní a specifickou součástí média, které se stalo neužitečným skrze vlastní evoluci, a povyšují tak tyto otisky na nositele symbolické hodnoty.

 

S tímto vědomím máme ony situace k dispozici, a nezávisle na jejich autorce si do černého prostoru možností můžeme projektovat příběhy, o kterých se autorce samotné ani nesnilo

 

– ony tam však jsou a umírají touhou žít svou roli.

 

 

 

Laura Amann

 

Antagonista

Postava, která brání protagonistovi v dosažení jeho cílů.

 

Antinaturalismus

Herecký styl, kdy se divákům připomíná, že sledují představení a nikoli skutečnost. (Viz Brechtovské herectví).

 

Brechtovské herectví

Herecký styl založený na teoriích Bertolta Brechta, kdy se herci záměrně snaží docílit odcizení mezi diváky a postavami a neustále jim tak připomínají, že sledují divadelní hru.

 

Čtvrtá stěna

Pomyslná rovina na kraji jeviště, skrze niž diváci sledují představení. Když postava promlouvá přímo k publiku nebo sestoupí z jeviště, jedná se o tzv. proboření čtvrté stěny.

 

Děkovačka

Vyvolávání herců, aby se šli po představení poklonit na kraj jeviště.

 

Emoční paměť

Koncept metodického herectví, kdy se herci snaží vystihnout emoce své postavy na základě vzpomínek na vlastní emoční prožitky.

 

GOTE

Akronym složený z anglických slov goal (cíl), obstacle (překážka), tactics (taktika) a expectation (očekávání) připomínající hercům základní principy ve vývoji postavy.

 

Charakterní herec

Herec či herečka specializující se na vedlejší role. Charakterní role nejsou hlavní romantické postavy, ale vedlejší směšné, strašidelné či jinak výrazné role.

 

Charakterové znaky

Typické rysy, které vyjadřují osobnost, emoci či motivaci jednotlivých postav.

 

Improvizace

Neplánovaný herecký projev, kdy není dáno, co se bude dít nebo říkat. Často k ní dochází, když se něco pokazí, nebo když herec zapomene text.

 

Monolog

Herec promlouvá sám k sobě či k divákům a sděluje tak své myšlenky.

 

Motivace

Touhy či cíle jednotlivých postav, které je ženou kupředu. Hybná síla či podnět, díky kterým se příběh vyvíjí.

 

Nápověda

Když herec zapomene repliku, nápověda mu ji napoví. Termín označuje jak techniku, tak samotnou napovídající osobu.

 

Obsazení

Herci účinkující v divadelní hře.

 

Obsazení proti typu

Herec hraje jiný typ postavy, než bychom čekali. Viz typové role.

 

Preferovaný výklad

Interpretace scénáře, kterou upřednostňuje autor či samotný text.

 

Promenáda

Divadelní představení, v němž se herci a diváci vyskytují ve stejném prostoru, aniž by se rozlišovalo mezi jevištěm a hledištěm. Diváci se mohou v tomto prostoru pohybovat a většinou se do představení interaktivně zapojit.

 

Překážka

Síla, která stojí v cestě „cíli“ (či „záměru“) a je zdrojem dramatického napětí či konfliktu.

 

Přestávka

Jedná se o přestávku mezi jednotlivými akty divadelní hry (většinou mezi prvním a druhým aktem, některé hry však mají tři a více aktů).

 

Rekvizita

Předmět, který se používá v divadelní hře. K rekvizitám nepatří scéna ani kostýmy.

 

Režisér

Osoba, která řídí představení. Většinou má konečné slovo ohledně všech stránek produkce.

 

Typové role

Když je herec obsazován jen do jednoho typu rolí či charakteru, často na základě fyzického vzhledu.

 

Tzv. chladné čtení

Čtení ze scénáře či jiného textu bez předchozího zkoušení, většinou při konkurzu či workshopu.

 

Vedlejší obsazení

Herci, kteří nebyli obsazeni do hlavních rolí.

 

Záskok

Herec, který zná roli jiného herce a může ho tak v případě nutnosti zastoupit.

 

 

 

 

Prosba

Vykoupení/vysvobození

Pomsta za zločin

Pomsta příbuzných vykonaná na příbuzných

Pronásledování

Pohroma/neštěstí

Oběť krutosti nebo neštěstí

Vzpoura

Odvážný čin

Únos

Záhada

Získání, dosažení

Nepřátelství příbuzných

Rivalita mezi příbuznými

Vražedné cizoložství

Šílenství

Osudová nerozvážnost

Neúmyslný zločin z lásky

Zabití nepoznaného příbuzného

Sebeobětování pro ideál

Sebeobětování pro své blízké

Obětování všeho z vášně

Obětování blízkých z povinnosti

Zápas nerovných

Cizoložství

Zločiny z lásky

Odhalené zneuctění milované osoby

Překážky lásky

Láska k nepříteli

Ctižádost

Konflikt s Bohem

Mylná žárlivost

Chybný úsudek

Výčitky svědomí

Znovunalezení ztraceného

Ztráta milované osoby

friends of friends are friends

 

 

“All the savor of existence; [...] the unceasing ebb and flow which fills human history like tides of the sea; [...] the very substance of history, [...] as it was in the ages of man’s hand-to-hand struggle with the wild beasts of wood and mountain, and as it will be indubitably, in the most infinitely distant future” can be found in the Thirty-Six dramatic Situations according to Georges Polti’s ardent introduction to his eponymous oeuvre from 1916.

 

Polti’s research is based on the efforts of Carlo Gozzi who had identified the 36 dramatic situations already in the 18th century, of which is said that not even Goethe and Schiller, despite taking great pains to do so, could  find more.

 

For Polti there is nothing mystic or cabalistic about this particular number, he not only firmly believes in the identification of these, but more surprisingly, that they coincide with but thirty six emotions we are able to experience in life, presenting us with a problem not to be resolved.

 

Wherein lies hence the value of such a seemingly restrictive system? Contemporary critiques argued it would eradicate and inhibit all creativity, turning drama into a department of geometric extrapolation. For Polti though the imagination is “merely the kaleidoscope of our memories, stirred by chance”, therefore leading to “banal, monotonous results [...] returning mercilessly in all manner of methodless combinations”.

 

From his perspective the manual is an endless well of resources. If one will, a support structure that will allow any creator not only to rapidly review the field before them but also offer nothing less than one thousand three hundred thirty two possible basic combinations since there is “no situation which may not be combined with any one of its neighbours, nay, with two, three, four, five, six of them and more!”

 

In friends of friends are friends Vajd confronts us with a kindred system, where on first glance minimalist, seemingly flawless, geometric photograms, reinforced by bold aniline-based colours are paired to couples. These couples, or better, situations, gain momentum as they incite our imagination to envision all the inherent storylines contained in the sombre areas that become centre of the stage and ersatz for the representational. Models of mental states.

 

It is in us!

The drama is in us,

and we are the drama.

We are impatient to play it.

Our inner passion drives us on to this.

 

The dramaturgy places each protagonist and antagonist in their own setting, where “one of two strongly opposing colours will thus dominate the entire work, according as we shall choose, near the beginning, which of the two parties shall possess the greater power, the greater chance of victory.”

 

The twosome is not only main element of declination in this particular cast of works but core methodology of Vajd, one might say. Be it a long term partner, short term collaborator, late mentor or else the architect, curator, gallerist or commentator the work always develops and evolves around the opposition and tension, ultimately the fine balance of two antagonistic characters in negotiation and flux.

 

A recurring topic in conversations with Vajd is the sculptural quality photography gains, through its materiality and method of presentation. Interested in the moment when photography, once confined to two dimensions, conquers space and becomes its own pedestal Vajd wonders what might happen, as it wants to go back to the wall - what kind of pedestal could truly do it justice then? Intrigued by the challenge of creating an architecture, or better, a stage, we set out to explore the scene as a backdrop, pedestal and frame all at once, within the confinement but also the logic the gallery space offers, simultaneously following the rules given by the situations themselves, namely to connect through separation.

 

So friends of friends are friends. Doubting if it is an old proverb or a Facebook photo sharing privacy setting it actually is neither, and as much as we would like to believe it, we must admit it is not really true. Still it accurately describes a contemporary feeling of structure, applicable to social networks, professional relations and on a more abstract level maybe also a false sense of security in convenient or comfortable thinking.

 

Returning to the basics of analogue photography and the sensuality of the darkroom, gloomy red lights, damp plastic trays, taming stubborn papers, meticulously exposing and delicately hand colouring the situations into existence Vajd turns inward to reset her practice, while seamlessly pursuing questions central to her thinking.

 

The abstract nature requires us to focus on the process, materiality and technique. We give generous attention to every little detail. Before long, the seemingly distant, strict, cold geometries, reveal many traces of the craft and manual labour. Curvaceous paper, accommodates slight concentrations of pigments, sharp contours give way to subtle imperfections and softly blurred edges. The situations gain confidence, and adopt a more playful language.

 

In the novel Fuck Seth Price one line of thought evolves around artificially generated abstract work and states that the beauty of it stems from its ability to level aesthetic taste, be both abstract and representational at the same time, thus solve another long standing problem in art history, as eventually it need only represent itself - the process of artificial abstraction. I imagine Seth Price smirking at us as he writes these lines.

 

And while Price’s cynical and contradictory narrator, a successful but somewhat resigned artist, constructs his argument around digitally created abstract painting and we need not take it too seriously, the almost masochistic exactitude, manually executed in the situations does point to what working in an analogue way means nowadays, with a digitally tainted gaze, expecting nothing less than perfection and a universal aesthetics floating on the surface of our uniformly grey desktops. This expectation is disrupted, or better corrupted, by the limits of working with ones own body, related restrictions of material and equipment, accompanied by constant pleasurable mistakes while still striving for maximum precision, if not perfection.

 

“The laborious effort of artistic creation is itself a dramatic theme - so unruly, so assertive, is this thing called ‘life’ ever rising to harass and defeat anyone who would interpret, crystallize, devitalize it.”

 

The photograms do show traces of their lives, of processes formerly standard and specific to a medium, rendered useless through its evolution, ultimately elevating these marks to bearers of symbolic value.

 

With this in mind the situations are left at our disposal, independent of their own author, we can project on to the black space of possibility stories the author may never have dreamed of

 

- they are there, dying to live their part.

 

 

Laura Amann

 

 

ad lib

acting without having planned what to do or say, often done to cover up for something having gone wrong or for forgotten lines

against type

playing a different sort of character than expected. See typecasting.

antagonist

A character that hinders the protagonist from achieving his or her goals.

anti-naturalism

An acting style in which the audience is kept aware that they are watching a performance rather than reality. (See Brechtian Acting.)

brechtian acting

An acting style in which the actors purposely try to alienate the audience from the characters in order to constantly remind them they are watching a play, based on the theories of Bertolt Brecht

cast

the actors in a play

casting

the process of choosing the actors for a play

character actor

an actor or actress who specializes in playing secondary roles. Character parts are not the romantic lead, but the additional funny, scary, or otherwise exaggerated roles.

cold reading

A reading from a script or other text without any prior rehearsal, usually in the context of an audition or workshop

curtain call

When the actors come to the front of the stage to bow at the end of a performance.

director

The person who directs a show. In most cases, the director has the final say on all aspects of the production

emotional memory

In method acting, when an actor attempts to draw upon memories of prior emotions to match the emotions of their character

fourth wall

An imaginary surface at the edge of the stage through which the audience watches a performance. If a character speaks directly to the audience or walks on/off the stage, this is known as breaking the fourth wall.

GOTE

An acronym (Goal, Obstacle, Tactics and Expectation) used to remind actors of their most basic work in character development.

intermission

A break between acts (usually first and second, but some plays have three or more acts).

motivation

A character’s individual desires or goals which propel them into action; the driving force of an inciting event that starts a story’s progression

obstacle

A force opposing a character’s “objective” (or “intention”) which gives rise to dramatic tension and conflict

preferred reading

The interpretation of the script that is stressed by the author or the text itself.

promenade

A performance of a play in which the actors and audience occupy the same space, with no distinction between acting area and audience area. The audience is given the freedom to explore the space together with the performance, and

there is generally an element of audience interaction in the play.

prompt

To tell an actor his next line when he has forgotten it. Also the person whose job it is to do this (also called the prompter).

prop

An object used in the play, from
the Middle English proppe, meaning a support, not originally related to property as in ownership; does not include scenery or costumes.

signs of character

The various cues that convey a character’s personality, emotion or motivation.

soliloquy

A monologue spoken by a character to him or herself or the audience to reaveal his or her thoughts.

supporting cast

actors who are not playing major parts

typecast

when an actor becomes associated with only one type of role or character, often based on physical appearance

understudy

an actor familiar with another actor’s role so that he or she can substitute in an emergency 

 

Supplication


Deliverance


Vengeance of a crime


Vengeance taken for kindred upon kindred

Pursuit

Disaster

Falling prey to cruelty or misfortune

Revolt


Daring enterprise


Abduction


Enigma


Obtaining


Enmity of kinsmen


Rivalry of kinsmen


Murderous adultery


Madness


Fatal imprudence


Involuntary crimes of love


Slaying of a kinsman unrecognized

Self-sacrificing for an ideal


Self-sacrifice for kindred


All sacrificed for a passion


Necessity of sacrificing loved ones

Rivalry of superior and inferior


Adultery
Crimes of love


Discovery of the dishonor of a loved one

Obstacles to love
An enemy loved


Ambition
Conflict with a god


Mistaken jealousy


Erroneous judgment


Remorse


Recovery of a lost one


Loss of loved ones 

2012 ©
Webdesign & SEO eStudio